Příběh kolibříka

Proč zrovna kolibřík?
 
 
"Náš příběh začíná v ohromném Amazonském pralese, někde na ohybu řeky. V této divočině žije dav zvířat. Hmyz, savci a ptáci soutěží ve tvarech a barvách.

Jaguár, pohodlně uložen na velké větvi, vše pozoruje. S Anakondou, velkým hadem, je pánem tohoto místa. Na zemi, stejně jako ve větvích je uznávám pro všechny své chopnosti a odvahu. Kolem něj se v lese činí jeho společníci. Mravenenčník hledá mravence pro jeho polední jídlo, zatímco veselý Nosál potká Pásovce samotáře, pancéřovaného jako rytíř.
 
Ve větvích, mezi liánami a listovím si povídají ptáci Tukan a Ara, zatímco Šimpanz dělá opičky a probouzí Lenochoda z jeho dlouhého podřimování.
 
Trochu dál od řeky je Kolibřík. Celý den, pozastavený dlouhými nehybnými lety, zaneprázdněně nabírá svým dlouhým zobákem nektar, který mu nabízejí nejkrásnější květiny v lese. Je malý a zdá se být taky roztěkaný, že si z něj ostatní zvířata někdy dělají legraci.
 
Všechno v lese vypadá klidně. Ale na obzoru na obloze přicházejí velké černé mraky. Poháněny větrem brzy zakrývají celý les. Hrozná bouře se blíží.
 
Najednou blesk větší než ostatní zasáhne mrtvý strom. Blesk udeřil, rozřízl ho na polovinu, strom okamžitě vzplanul. Plameny se množí a oheň se šíří na další stromy, pak do lesa, až způsobuje obrovský požár.
 
Všechny zvířata vyděšeně opouštějí les a nacházejí útočiště na mýtině na okraji u vody.
 
Izolovaná a ohromená pozorují katastrofu. A bezmocně přihlížejí zmizení jejich lesa.
Všichni, kromě kolibříka.
 
Do svého zobáčku nabírá několik kapek vody z řeky a letí pryč, nalít je do plamenů.
 
Potom se vrací k řece, nabírá vodu a znovu a znovu odlétá, co nejrychleji se pohybuje tam a zpět.
V jednom okamžiku Jaguár, pobouřený jeho marným přelétáváním, mu říká: "Kolibříku, nejsi blázen? Myslíš si, že s těmito několika kapkami vody uhasíš oheň?" Kolibřík na chvilku pozastaví svůj let, na všechny se podívá a odpoví: "Vím, že to nebudu moci udělat sám, ale dělám, co můžu."
Bez dalšího povyku se vrací zpět k plamenům.
 
Zvířata se na sebe dívají s úžasem. Tukan jako první řekl: "Jdu taky. Mám velký zobák a můžu létat." Ara zvolal: "Počkej, jdu s tebou."
 
Nakonec všechna zvířata nabrala vodu do zobáků, do čenichů, do tlapek a spěchala k ohni.
 
Historie neříká, zda uspěla. Ale od toho dne se něco změnilo a zvířata se cítí být spojena novou silou. A už si nikdo nedělá legraci z malé velikosti kolibříka."
 
 
 
Příběh kolibříka si Veronika vyslechla na koncertu zpěvačky ZaZ před šesti lety a doslova ji chytil za srdce. Od té chvíle ji provází životem a stal se její osobní motivací za bezodpadovým stylem života a také otevřením prodejny Bezobalu v Přerově.
 
„Je to moje troška, kterou přispěji do mlýna.“

 

(cit.: KORMANN Denis, La légende du colibri. 2013. Arles: ACTES SUD, 2013. ISBN 978‑2‑330‑02421‑5. - vlastní překlad)